Kost II.

Kost II.
Po koupi Kosti Albrechtem z Valdštejna byla plánována její přestavba na venkovské sídlo, ale plány byly roku 1634 Albrechtovou smrtí. Hrad se stal majetkem rodu Černínů, ale v tomto období byl hrad zchátralý a pokoje byly používány jako sýpky. Poté byl hrad prodán Kazimíru Netolickému z Eisenberku, který změnil Kost a její okolní pozemky v Fidecommisso. Kazimír byl muž skromného původu, šikovný, vypracoval se z barona na hraběte a stal se důležitou postavou na českém královském dvoře. Ve své podstatě byl, ale nešťastným člověkem. Jeho syn neměl žádné děti a Fidecommossino bylo předurčeno k předávání z jednoho rodu na druhý, po ženské linii z důvodu nedostatku mužských dědiců. Každá z dědiček si pak přidala ještě ke svému vlastnímu jménu příjmení Netolický. V roce 1879 zdědil Ital Flamino dal Borgo hrad Kost po své matce Wratislaw - Netolické a přidal si příjmení Netolický s hraběcím titulem ke svému vlastnímu jménu. Flamino dal Borgo se naučil česky a vydal se na cestu do nové cizí země, aby si prohlédl svůj nový majetek.
Anna Maria dal Borgo Netolický, vnučka Flamina dal Borgo a výhradní vlastník hradu Kost cestovala mezi Itálií a Československem až do doby, kdy byl hrad v roce 1948 zabrán komunistickým státem. V tuto dobu nebyl hrad již obýván. V v komunistickém režimu byl hrad přeměněn v muzeum gotického a renesančního umění. Během té doby žila Anna Maria dal Borgo Netolický v Itálii a provdala se za Norberta Kinského , dalšího člena známého českého aristokratického rodu žijícího v exilu. Společně vychovali dva syny Giovanniho a Pia. Po Sametové revoluci v roce 1992 byl hrad Kost a přilehlé pozemky navrácen Giovannimu Kinskému dal Borgo, jehož zájem o střelné zbraně a pistole pobídl k vytvoření výstavy v prostorách muzea v prvním patře.

Kost

Kost je jedním z mála zbývajících středověkých hradů v České Republice a je považován za druhý nejvýznamnější. Oblíbená legenda praví, že hrad dostal jméno Kost, protože nebyl dobyt více než jednou, jelikož byl stejně tvrdý jako kost. Původ hradu se datuje do 13. století a stavba byla pravděpodobně započata Benešem z Wartenberka, který nechal postavit dlouhý sál a věž jako obrannou pevnost. V roce 1456 se Jan Zajíc z Hazmberku stal majitelem hradů Kosti, Trosek a Skalního Hradu a zúčastnil se povstání proti Králi Jiřímu z Poděbrad. Roku 1490 jeho syn prodal Kost a Trosky Nejvyššímu kancléři Království českého Schellenberkovi. Kost byla zaplavena dluhy a roku 1542 hrad koupil Jan Biberstein. Jan Biberstein nechal přistavět renesanční křídlo s velkou kuchyní podél cesty, která vedla k hradu. Jan Biberstein byl bezdětný zdědila Kost jeho neteř se svým manželem Kryštofem Popelem z Lobkovic, který s ní často pobýval právě na hradě Kost. Kryštof Popel z Lobkovic nechal přistavět pivovar Lobkovický palác a další hospodářské budovy, jež byly opevněny a připojeny k hradu.

Jeskyně - Trosky

Jeskyně - Trosky
O některých starých hradech se vypravuje, že z nich vedla tajná podzemní chodba, kudy prý mohla posádka hradu v případě nebezpečí utéci před nepřítelem, oblehajícím hrad. Takovou chodbou také mohl být hrad v době obléhání zásobován nezbytnými potravinami. Byla tajná chodba i na Troskách?
Asi 500 metrů východně od hradu v příkré skalnaté a zalesněné stráni se nachází vchod do jeskyně. Za vstupním otvorem se nachází prostora až 5 metrů široká, jejíž dno se sklání přibližně k severozápadu. Strop vybíhá od vchodu klínovitě vzhůru a dosahuje výšky až 7 metrů. Po 13 metrech se jeskyně zužuje na 50 cm širokou chodbu, která po 20-ti metrech vyúsťuje ve čtvercové skalní rozsedlině, z níž odbočují tři různé chodby. Jedna pokračuje ve směru vstupní chodby k severozápadu, ale je zavalená. Druhá směřuje vpravo (k severovýchodu) a končí též závalem. Třetí chodba jde vlevo (k jihu) a po několika metrech se zvětšuje v prostor, který jeví známky lidské činnosti. V této prostoře se nachází i tzv."podpisová skála" s vyrytými jmény návštěvníků. V minulosti zde bylo možné spatřit též podpis národního buditele a filozofa Jos. Jungmanna a jeho přítele, básníka Antonína Marka, faráře z Libuně. Na jihu se tato prostora zužuje a přechází v chodbu, která je však na svém konci zaplavena pískem.

Trosky II

Trosky II
V roce 1455 syn Oty z Bergova - Jan prodal Trosky s celým panstvím pánovi sousedního panství a hradu Kosti, kterým byl Jan Zajíc z Hazmburka. Pro Trosky to však v podstatě znamenalo konec živé existence. V roce 1469 byly Trosky dobyty královským vojskem. Hrad se stal už jen střediskem hospodářské správy a několikrát ještě změnil majitele. Ještě za třicetileté války hrad stál, i když už opuštěný a zpustlý. Bohuslav Balbín se ještě v roce 1681 dostal na vrchol Panny.
Teprve pozdní romantismus 19. století objevil znovu zapomenutou zříceninu. Malebné Trosky se stávají stále častější inspirací malířů i básníků. V roce 1821 prodávají Valdštejnové Trosky Janu Lexovi z Ahrentalu. Jeho syn Alois začal v roce 1841 stavět točité schodiště, jímž chtěl zpřístupnit vrchol Panny a tak využít vyhlídky do dalekého okolí. Bohužel v roce 1843 zemřel a stavba zůstala nedokončena. Se stavbou schodiště se skončilo v místě, kde se dnes nachází hradní vyhlídka. V roce 1928 se staly Trosky majetkem Klubu českých turistů. Dnes je hrad spravován Památkovým ústavem v Pardubicích.

Trosky

Trosky
Se stavbou hradu bylo započato koncem 14. století (asi kolem roku 1380), tedy v době, kdy mýtus o nedobytnosti hradů se začal rozplývat v dýmu prvních dělových výstřelů. Vlastnosti terénu rozhodly i o způsobu stavby. Mezi oběma čedičovými homolemi byl založen vnitřní hrad. Z jihu byl chráněný prudkým svahem, na severu předhradím. Boky zajišťovaly více než dostatečně obě čedičové homole, které však nezůstaly nevyužity. Na obou nepřístupných vrcholech byly postaveny věže. Na nižší, zavalitější (relativní výška 47 metrů), nazývané "Baba" se zvedala nižší, pětiboká věž. Na východní, štíhlejší homoli (relativní výška 57 metrů), která se snad pro svou nepřístupnost nazývá "Panna", se tyčila vysoká, obdélná věž.
Po smrti Čeňka z Vartenberka, zakladatele hradu, připadl hrad králi Václavu IV. V roce 1398 získal hrad a celé panství od krále Ota z Bergova a po něm zdědil Trosky jeho stejnojmenný syn - Ota mladší. Ten, jako zarytý katolík na sebe upoutal hněv lidových vojsk, která v roce 1424 Trosky oblehla. Hrad se jim však zdolat nepodařilo. V roce 1438 se hrad stal znenadání kořistí dvou záškodníků, Kryštofa Šofa zvaného z Helfenburka, a jeho druha Švejkara. Podařilo se jim zmocnit se nejen hradu, ale zajmout tam i majitele, Otu z Bergova.

Hora Říp

Říp (455,5 metrů nad mořem) je nejpamátnější českou horou a trvalým symbolem našich národních dějin. Vztahuje se k ní základní pověst českých dějin o příchodu praotce Čecha do země „oplývající mlékem a strdím…“ Na vrcholu kopce stojí o samotě románská rotunda, obnovená v roce 1126 na věčnou paměť vítězné bitvy knížete Soběslava I. proti římskému císaři Lotharovi v bitvě u pohraničního Chlumce. Kaple je zasvěcená nejen patronu Přemyslovců sv. Jiří, ale i patronu země české sv. Vojtěchovi. Významnou roli sehrál Říp v období českého národního obrození. V průběhu velkého táboru lidu roku 1868 byl na Řípu vyzvednut a slavnostně dopraven do Prahy jeden ze základních kamenů Národního divadla. Tradiční jarní pouť k uctění svátku sv. Jiří se koná již od 16. století. Rotunda s polokruhovou apsidou a válcovou západní věží dovršuje a uzavírá vývoj podobných staveb v Čechách. Ve věži jsou dvě původní sdružená románská okna se středovými sloupky. Portál a půlkruhová sklenutá okna pocházejí z rekonstrukce objektu v letech 1869 až 1881. Uvnitř rotundy byla v roce 1870 umístěna socha sv. Jiří s drakem od českého sochaře Bernarda Otto Seelinga. Nově se na výzdobě interiéru kaple významně podílel český sochař Stanislav Hanzík.

Zámek Jemniště II.

Zámek Jemniště II.
Zámek je elegantní patrovou stavbou určenou hlavně k letnímu pobytu.
Hlavní průčelí je situováno k benešovské cestě.
Dominuje mu elegantní štít s balkonem, který zvýrazňuje vstup do zámku. Nižší přízemní budovy po stranách stavby sloužily k hospodářským účelům,jako stáje a kolny.Napojují se na hlavní zámeckou budovu téměř v pravém úhlu a vytvářejí tzv. čestný dvůr,srdce barokní zámecké dispozice. Sem přijížděly kočáry majitele panství i vozy zámeckých hostů, právě zde hrabě vítal nejvýznamnější návštěvy. Od okolního světa byl čestný dvůr opticky oddělen ozdobnou kovovou mříží s dvoukřídlou branou.V žádném případě tedy nejde o sídlo pevnostního typu, ale o venkovskou vilu, jejímž hlavním posláním je pohodlí majitele.
Zadní průčelí zámku je obráceno do parku. Za F.A.Trauttmansdorffa se jednalo o park francouzský,pro který byly typické přísné geometrické linie,sochy a fontány. Často byl využíván k pořádání zahradních slavností a k témuž účelu byly vybudovány i dva zahradní pavilony.
Na přelomu 18. a 19. století byla barokní zahrada přeměněna v romantický anglický park. Jedinou připomínkou někdejšího francouzského parku je tak úprava čestného dvora a nově založený libosad na pravé straně zámku.

Zámek Jemniště

Zámek Jemniště
Zpráva o Jemništi pochází z roku 1381. V té době bylo panství v majetku Beneše z Cimburka, který se podle zdejší vsi začal psát z Jemniště. Panským sídlem tehdy pochopitelně nebyl tento zámek, ale tvrz obklopená vodním příkopem, která se dodnes nachází v nedaleké vsi (viz starý zámek). Roku 1717 koupil jemnišťské panství hrabě František Adam z Trauttmansdorffu (+1762), původem ze staré štýrské rodiny. Jeho vkusu a nárokům již zámek ve vesnici nevyhovoval,proto nechal kolem roku 1724 na nedalekém pahorku vybudovat novýzámek, který měl lépe odpovídat jeho vkusu i postavení předního šlechtice.
Autorem projektu byl slavný český architekt František Maxmilián Kaňka. Stavba postupovala velmi rychle. V říjnu 1725 byl zámek dokončen natolik, že už mohlo dojít ke slavnostnímu vysvěcení zámecké kaple. Roku 1754 zámek zcela vyhořel, nepoškozena zůstala jen zámecká kaple sv.Josefa. František A.Trauttmansdorff proto nechal celý zámek přestavět a nově vybavit. Tehdy byl změněn průčelní štít, na kterém byl nově umístěn trauttmansdorffský erb a vzhled zámku doplnily sochy Lazara Widmana. Kromě těchto úprav nepoškodily zámek žádné zásadní přestavby. Máme tak ideální možnost prohlédnout si typické šlechtické sídlo doby vrcholného baroka.

Zámek Litomyšl

Zámek Litomyšl
První zmínka o existenci hradu v Litomyšli nalézáme ve staré Kosmově kronice z 1.čtvrtiny 8.století. Kronikář tam zmínil existenci hradu roku 981. Dříve to byl dřevěný hrad. Teprve po husitských válkách byl postaven nový kamenný hrad.
V roce 1567 syn moravského hejtmana Vratislav z Pernštejna obdržel panství Litomyšl s hradem od císaře Ferdinanda jako léno. V následujících letech Vratislav z Pernštejna nechal tento zámek přestavět na sídlo pro sebe a svou španělskou choť Marii Manrique de Lara z rodu Mendozů - dvorní dámu císařovny Marie. Stavba byla zcela ukončena roku 1581, její ráz je ukázkovou formou vrcholné renesance.
Na této stavbě je nejlépe vidět příklady tzv. moravské renesance. Ital Giovanni Battista Aostalli, který se podílel také na stavbě Belvederu Františka I. v Praze, zde působil především jako architekt a stavební mistr. Veškeré vnější zdi i komíny zámku jsou pokryty malbami "psaníček", tzv. sgrafitti. Traduje se, že ani jeden motiv vyskytující se na nich se neopakuje. Vlastní zámek je obklopen hospodářskými budovami, postavenými a upravenými převážně v barokním slohu, zámecký areál doplňuje rozlehlá zahrada, která byla založena současně se zámkem a upravena a rozšířena v 18.století. Její součástí je i přírodní amfiteátr, kde se odehrávají některá představení Operního Festivalu Smetanova Litomyšl.
Právě za vlády hraběte Valdštejna-Wartenberga žila v Litomyšli rodina sládka Františka Smetany. Jeho syn, světově známý skladatel Bedřich Smetana, zde trávil své první roky dětství. V zámku se nachází i klavír, na nějž při své pozdější návštěvě Litomyšle Bedřich Smetana hrál pro potěšení zámeckého panstva.